Barevnější znamená chutnější

Kdyby se to bralo čistě podle mediálních zmínek, jsou samoobslužné školní jídelny Primirest na školách v Tanvaldu nejznámějším místem města. Právě tady se před pár lety v Česku poprvé ujal model, který je tolik populární v zahraničí, protože dává malým strávníkům spoustu nových dovedností. O tom, co všechno to je a díky čemu se model podařilo prosadit, mluvili v dalším dílu Delicastu ředitelka ZŠ Sportovní Jana Tůmová a generální ředitel Primirestu Michal Debrecéni. 

Za to, že se tady povedlo zrealizovat koncept, který byl do té doby v Česku úplně nový, může to, že se pomyslně setkalo přemýšlení několika důležitých osob. 

„Někdy před deseti lety zavítal náš tehdejší pan starosta Vladimír Vyhnálek do partnerského města Burbach a přijel s tím, že tam mají úžasnou studentskou menzu a že by to chtěl udělat i tady. Pak se dal dohromady s panem Háskem, regionálním ředitelem Primirestu, a společně to začali vymýšlet,“ vzpomíná Jana Tůmová na úplné počátky. 

Když se nápady potkají ve správný moment
Předcházela jim ale ještě jiná cesta. Ta, kterou podnikl Michal Debrecéni do Skandinávie. „Pamatuju si, když jsem poprvé vstoupil do jedné takové školy v Helsinkách. Byl jsem úplně ohromený tím, jak škola celkově vypadala a jak to v ní fungovalo,“ povídá Debrecéni a vzpomíná mimo jiné na ticho a klid ve školní jídelně, kde si děti nabíraly jídlo samy a následně třídily zbytky i špinavé nádoby. Také on byl jeden z prvních, kdo říkal, že podobný systém se musí dostat i do Česka.

To v Česku nepůjde. Na to nemáme legislativu. A co řeknou rodiče? Ti budou určitě proti. Na adresu samoobslužného stravování postupně padly tyto a mnoho dalších připomínek. Všechny se je ale povedlo vyvrátit nebo se podařilo prostředí nastavit. Nastavit tak, že dnes je model dokonce preferovanou cestou, podle které by se děti ve školách měly stravovat. 

Jaké benefity to má? Právě to se doslechnete v dalším dílu Delicastu, kde se mimo jiné mluví o tom:

-    Jakou roli v tom všem hraje ochota zřizovatele zabývat se školním stravováním?
-    Co všechno bylo potřeba přizpůsobit legislativně a jaké právní bitvy se povedlo vyhrát?
-    Jak si na nový koncept zvykali děti, rodiče, učitelé i zástupci měst a obcí?
-    Co všechno bylo třeba udělat, aby myšlenku přijali za svou?
-    Zneužívají děti toho, že si můžou vzít tolik jídla, kolik chtějí?
-    Díky čemu, začaly děti jíst víc zeleniny a ryb?
-    Na co se ptají všichni zřizovatelé škol a ředitelé, kteří jezdí do Tanvaldu na inspekci?
-    A k čemu všemu může být prospěšný společenský tlak?
 

Jaro je v plném proudu a všechno je konečně zase čerstvé a svěží. Pojďme si s Gastrokalendářem v třetím dubnovém týdnu osvěžit i jídelníček – vzali jsme nejoblíbenější dětské jídlo a pojali ho trochu jinak. 

Hádáte správně, řeč je o boloňských špagetách. Tohle obvykle docela těžké jídlo jsme tentokrát odlehčili: místo hovězího najdou malí strávníci ve své milované omáčce sumečka afrického, který obsahuje spoustu nenasycených mastných kyselin a vitamínu D! Perfektní jarní detox po vší té velikonoční čokoládě. 

Velké změny se staly od 1. ledna ve financování školních jídelen. Zatímco dřív platil zaměstnance jídelen stát a provoz zřizovatel, teď mají obě odpovědnosti zřizovatelé, kteří dostali víc peněz prostřednictvím nového rozpočtového určení daní. Města a obce se v novém systému postupně zorientovávají a už teď přichází někteří s nápady, jak systém školního stravování zefektivnit. Aby se tolik nenaráželo na nedostatek pracovníků a fungování bylo přehlednější pro zřizovatele i pro rodiče. 

Josef Hásek, který má na starosti školní jídelny Primirest, má za sebou v posledních měsících tolik cest jako snad nikdy jindy předtím. V každé z více než 260 školních jídelen, které pod značku Primirest spadají, bylo totiž potřeba kvůli legislativním změnám upravit smlouvy a zároveň se domluvit, jak bude provoz za nových podmínek fungovat.

Převzít normativ, nebo spočítat znovu? 

„Často jsme byli těmi, kdo v obcích vysvětloval, co se vlastně mění a proč, což nebylo vždy příjemné. Města a obce k tomu přistoupily každý jiným způsobem. Někdo zkrátka převzal systém s takzvaným normativem, tedy vypočítanými náklady na jednoho žáka, který školní jídelnu navštěvuje. Jinde si ale nechali náklady nově vyčíslit, aby se mohli podívat, co za čísly stojí, a jestli by se celý systém nedal nastavit jinak,“ přibližuje svoji osobní zkušenost Hásek. 

Zřizovatelé škol, tedy města, obce a kraje, teď ještě víc než dřív vidí, co fungování školní jídelny obnáší. A už teď je jasné, že přemýšlí nad tím, jak by se to za nových podmínek dalo dělat efektivněji. Pokud má jedno město víc škol a školek, nabízí se některé činnosti nebo i personál v éře klesající demografické křivky sloučit. 

„Vznikají takzvané celoměstské provozy. My už jich několik máme a aktuálně další tři dokončujeme. Ve všech případech za námi s touto výzvou přišli zřizovatelé a všude je scénář podobný – na místě už máme na starost typicky jednu základní školu a město za námi přichází s tím, ať převezmeme další základní nebo mateřské školy, protože systém funguje a oni mají díky tomu méně starostí,“ líčí Hásek.